Na základě zákonných norem a výsledků sčítání
Velkou pozornost mnohých na Moravě v letošním roce upoutalo sčítání lidu, v němž se naskytla možnost jednou za čas nějakým způsobem dát vnějškově najevo moravanství. Někteří se v souvislosti s dnešními sčítáními lidu zajímají i o to, jaké byli možnosti vyjádření moravanství ve sčítáních lidu v dřívější době.
V době existence Československa před rokem 1989 pochopitelně nebylo možné přihlásit se ve sčítání k moravské národnosti a totéž platilo i v Československu mezi oběma válkami. Panuje nicméně jakési slabé povědomí, že byla nějaká možnost přihlášení k moravské identitě ve sčítáních lidu, která proběhla za Rakouska-Uherska. Protože jsem o tom chtěl vědět víc, rozhodl jsem se, že se podívám na záležitost blíže. Přitom jsem si i opravil některé mylné domněnky, které jsem o věci měl.
Ještě před samotnými konkrétními fakty o předmětu věci musím učinit upřesňující poznámku k názvu článku. Název je vlastně poněkud zavádějící, protože rakousko-uherská sčítání lidu nezjišťovala národnost, nýbrž takzvanou obcovací řeč, neboli jazyk, který člověk běžně užíval v denní komunikaci. Nepřímo se nicméně jednalo i o zjišťování národnosti, protože mezi jazyk a národnost tehdy téměř všichni kladli rovnítko.
Základy moderního sčítání lidu v Rakousku-Uhersku položil zákon z 29. března 1869. Zákon stanovil, že první sčítání má zjistit informace podle stavu z 31. prosince 1869 na 1. ledna 1870 a pak se má opakovat v desetiletých intervalech. Zákon se zaměřil především na průběh sčítání, podrobnosti ohledně obsahu sčítání včetně podoby sčítacích archů stanovila (před každým dalším sčítáním nově) vyhláška ministerstva vnitra. Vyhláška pro první sčítání byla vydána 15. srpna 1869, avšak ta ještě nepřikazovala zapisování obcovací řeči. Teprve vyhláška ministerstva vnitra ze 6. srpna 1880 zavedla povinnost uvádět obcovací řeč. Pro zajímavost přináším část české verze sčítacího formuláře pro toto sčítání:
Kolonka pro obcovací řeč (zde „jazyk v obcování“) je na něm devátá v pořadí. Vyhláška samozřejmě přinesla i pokyny, jak se mají jednotlivé části sčítacího formuláře vyplňovat. Ke kolonce ohledně obcovací řeči vyhláška říkala: U každé osoby uveden buď jazyk, jehož užívá obyčejně v obcování, a však jenom jeden z jazyků následujících, totiž německý, český (moravský, slovenský), polský, rusinský, krajinsko-slovenský, srbsko-charvátský, vlašsko-ladinský, rumunský, uherský (tento jen v Bukovině).
Nebudu už zobrazovat sčítací formuláře k dalším sčítáním lidu v roce 1890, 1900 a 1910, protože vypadají podobně, ocituju jen z pokynů pro jejich vyplňování, zda se něco změnilo v povolených obcovacích řečích. Vyhláška z roku 1890 přinesla mírnou změnu ve formulaci, jmenuje doslova řeč česko-moravsko-slováckou, stejná formulace byla i ve vyhlášce z roku 1900 a roku 1910.
Jak tedy vidíme, až do zániku Rakouska-Uherska existovala možnost napsat do sčítacích archů moravskou obcovací řeč. To je však jedna věc, jiná věc je, jak byly výsledky zveřejňovány. To můžu ukázat na dvou publikacích. První z nich je díl Lexikonu obcí království a zemí v říšské radě zastoupených věnovaný Moravě a publikující výsledky sčítání z roku 1900 (/1901). Mnou vybraný obrázek ukazuje statistické údaje obcí okresu Místek a jejich obyvatele dělí (v kolonce Umgangssprache der einheimischen Bevölkerung) na uživatele obcovací řeči německé, česko-moravsko-slovenské a další. Stejně pochopitelně vypadá zpracování údajů pro ostatní obce Moravy.
Další publikaci, kterou uvádím jako ukázku, vydalo město Brno v roce 1911 a zachycuje výsledky sčítání lidu na území města konané na přelomu roků 1910 a 1911. Jak je vidět, dělí obyvatelstvo podle jazyka už na dvě skupiny, českou („tschechisch“) a německou („deutsch“).
O moravské obcovací řeči ve druhém případě už není řeč, ač podle vyhlášky ke sčítání je zřejmé, že ji bylo možné do formulářů zapsat. Takový posun v prezentaci výsledků sčítání mezi roky 1900 a 1910 jsem zaznamenal i jinde a právě na základě jich jsem se dřív domníval, že sčítání v roce 1910 už neumožňovalo do sčítacích formulářů napsat moravskou obcovací řeč. V každém případě však nebyla tato obcovací řeč nikdy uváděna jako samostatná položka ve výsledcích sčítání, byla uváděna pospolu s českou a slovenskou, takže samostatné zjišťování subjektivní příslušnosti k moravanství vlastně nebylo možné ani za Rakouska-Uherska (co bylo v tomto ohledu napsáno do sčítacích formulářů, bylo znehodnoceno způsobem publikování výsledků).
Můžete ohodnotit tyto stránky
